Sprawa Hislnera

[madohora]

Sprawa Hilsnera (cz. Hilsneriáda) – seria procesów o podłożu antysemickim, związanych z oskarżeniem Leopolda Hilsnera, czeskiego Żyda o popełnienie mordu rytualnego.

[madohora]

19-letnia czeska katoliczka Anežka Hrůzová, mieszkająca we wsi Věžnička, pracowała jako krawcowa w mieście Polná, leżącym niespełna 4 km od jej rodzinnej wsi. Późnym popołudniem, 29 marca 1899 opuściła miejsce pracy, ale nigdy nie dotarła do rodzinnego domu. Trzy dni później ciało Anežki znaleziono w lesie Březina. Miała poderżnięte gardło, a jej ubranie było podarte. Obok zwłok znaleziono pokrwawione kamienie, części jej ubrania, a także sznur, przy pomocy którego sprawca przeciągnął ciało z miejsca zbrodni do miejsca, w którym znaleziono zwłoki. Z uwagi na to, że ciało odnaleziono w Wielką Sobotę zrodziło to plotkę wśród miejscowej ludności, że dokonano rytualnego mordu. Pogrzeb ofiary (4 kwietnia 1899) wzbudził ogromne zainteresowanie i masowy udział miejscowej ludności.

[madohora]

***

[madohora]

Podejrzenia osób prowadzących śledztwo skierowały się od początku w stronę osób, które w dniu zabójstwa widziano w pobliżu lasu. Wśród nich był niejaki Leopold Hilsner, upośledzony umysłowo włóczęga, pochodzenia żydowskiego. Przeszukanie domu, w którym mieszkał Hilsner nie przyniosły efektu, ale sam podejrzany nie miał alibi na dzień zabójstwa. Wkrótce został aresztowany, a 12 września 1899 rozpoczął się jego proces.

[madohora]

Hilsner stanął przed sądem w Kutnej Horze. Nie przyznawał się do zarzucanej mu zbrodni. Jedynym dowodem przeciwko oskarżonemu były ślady na jego spodniach, które w opinii chemików miały być śladami krwi, które Hilsner próbował usunąć przy pomocy wody. W opinii dwóch świadków zeznających w procesie feralnego dnia widziano go w towarzystwie dwóch innych Żydów, w pobliżu lasu Březina. Zarówno prokurator państwowy jak i prokurator pomocniczy Karel Baxa, reprezentujący rodzinę Hrůzá wyraźnie sugerowali w toku procesu, że popełniono mord rytualny, a Hilsner był jednym ze współsprawców. 16 września Leopold Hilsner został skazany na karę śmierci.

Z powodów proceduralnych, broniący Hilsnera Tomáš Masaryk skierował sprawę do trybunału kasacyjnego w Wiedniu, który nakazał powtórzenie procesu. Drugi proces Hilsnera rozpoczął się w Pisku 20 września 1899. Kilka dni przed procesem, więźniowie z celi, w której przebywał Hilsner straszyli go śmiercią, żądając aby ujawnił nazwiska wspólników i przyznał się do popełnienia zbrodni. Hilsner wskazał Joshuę Erbmanna i Solomona Wassermana, jak osoby, które towarzyszyły mu w dniu morderstwa. Niefortunnie dla Hilsnera, obaj posiadali alibi – jeden był w więzieniu w dniu zabójstwa, drugi przebywał w domu dla ubogich i nie mógł w tym samym dniu dotrzeć do miejsca zbrodni.

Przed sądem Hilsner początkowo przyznał się do winy, ale potem zmienił zdanie i uznał oskarżenie za fałszywe. W czasie procesu ujawniono fakt kolejnego zabójstwa, do którego doszło w lesie Březina. Znaleziono tam zwłoki służącej Marie Klímovej, która zaginęła 17 lipca 1898. Zaawansowany stan rozkładu znalezionych zwłok nie pozwalał na ich pełną identyfikację, ale przyjęto że są to szczątki zaginionej służącej.

Od 25 października 1899 Hilsner był sądzono za dwa zabójstwa. Świadkowie z pierwszego procesu uszczegółowili swoje zeznania, dodając do tego informację o nożu, który rzekomo widziano w domu Hilsnera, a który miał służyć do mordów rytualnych. 14 listopada 1900 ogłoszono wyrok, uznając Hilsnera winnym obu zabójstw i skazując na śmierć. Aktem łaski cesarz Franciszek Józef I zamienił wyrok na karę dożywotniego więzienia. 24 września 1918 aktem łaski cesarza Karola I został uwolniony z więzienia. Zamieszkał w Velké Meziříčí, skąd następnie przeniósł się do Pragi, a stamtąd do Wiednia, gdzie zmarł w 1928. Jego wyroku nigdy nie anulowano.

[madohora]

W 1919 Franz Köhler nakręcił film Sprawa Hilsnera (Der Fall Hilsner), w którym główną rolę zagrał sam Hilsner. W regionalnym muzeum w Polnej znajduje się ekspozycja poświęcona Hilsnerowi. Tablica pamiątkowa znajduje się także na ścianie domu w Wiedniu, w którym spędził ostatnie lata swojego życia.

[madohora]

Španělská synagoga 17. červen - 3. říjen 1999
od listopadu 1999 synagoga v Polné

Mýtus židovské rituální vraždy se zrodil v době náboženské nesnášenlivosti, křížových výprav a pronásledování Židů. K prvnímu nařčení došlo roku 1235 ve Fuldě v Německu, nejznámější případ se odehrál roku 1475 v Tridentu. Tato obvinění měla tragické následky: stovky Židů byly umučeny, následovaly pogromy a vyhnání. V 17. století se obviněLeopold Hilsnerní z rituální vraždy rozšířilo zvláště ve východní Evropě. Žádný případ nebyl skutečně prokázán, pověra byla mnohokrát vyvrácena znalci, světskými i církevními autoritami.

Koncem 19. století se antisemitismus stal prostředkem politického boje v Německu, Rakousku, Francii a zemích východní Evropy. Využívali jej především nacionalisté, křesťanskosociální a radikální strany v boji proti liberalismu a sociální demokracii. Centry antisemitské politiky ve střední Evropě byly Berlín a Vídeň. Také obžaloby z rituální vraždy se staly nástrojem agresivních politických kampaní. Čím absurdnější bylo obvinění, tím obtížnější byla obrana proti němu. Stejně jako ve středověku se nařčení jednotlivce stávalo obžalobou celého národa a vyznání. V letech 1881 až 1913 byla antisemity, šovinisty, klerikály a radikály vznesena řada nepodložených či zcela smyšlených obvinění z rituální vraždy v Německu, Rakousku, Čechách, Maďarsku, Polsku, Ukrajině a Rusku, vyšetřování však vždy odhalilo pouze lži a pomluvy.

Nejznámějším antisemitským politickým procesem se stala Dreyfusova aféra ve Francii (1894-1906), která bývá pro svůj význam často s Hilsnerovou aférou srovnávána. Alfred Dreyfus nebyl sice obžalován z rituální vraždy, nýbrž z vlastizrady, průběh a důsledky procesu byly ale podobné. V obou případech byli nevinně obžalovaní také odsouzeni. Dreyfus strávil na Ďábelských ostrovech pět let a nakonec se dočkal alespoň částečné rehabilitace, Hilsner strávil ve vězení 19 let a revize svého procesu se nikdy nedočkal.

K vraždě devatenáctileté Anežky Hrůzové (*16. 4. 1879) došlo v lese Březina u Polné před sto lety, na Popeleční středu 29. 3. 1899. Tělo bylo nalezeno na Bílou sobotu 1. dubna ráno. Vykrvácela širokou ranou na krku, na místě činu však bylo údajně zjištěno málo krve. Již tehdy vznikla domněnka, že se stala obětí rituální vraždy. Velikonoce toho roku připadly na židovský svátek Pesach a v Polné ožila pověst rituální vraždy. Ačkoli nechyběla jiná podezření, vyšetřování se soustředilo na nepříliš inteligentního dvaadvacetiletého Leopolda Hilsnera (*10. 7. 1876), který byl bez jakýchkoli usvědčujících důkazů pod tlakem veřejného mínění zatčen. Obvinění bylo podporováno místní elitou, ovlivňováno štvavou antisemitskou kampaní v tisku a vyhrocenými česko-německými národnostními spory na politické scéně. Hlavní úlohu v procesu sehrál na straně obžaloby známý národovec a radikální poslanec JUDr. Karel Baxa. Za těchto okolností byl Leopold Hilsner pouze na základě rozporuplných nepřímých svědectví v procesu v Kutné Hoře (12.-16. 9. 1899) odsouzen za spoluúčast na vraždě A. Hrůzové k trestu smrti. Na základě protestu T. G. Masaryka proti nesmyslnému obvinění a nových znaleckých posudků byl rozsudek 25. 4. 1900 zrušen. Při novém procesu u krajského soudu v Písku (25. 10.-14. 11. 1900) byl Hilsner obžalován navíc za spoluúčast na vraždě Marie Klímové, která zahynula před více než dvěma roky. Proces proběhl podle stejného scénáře a Leopold Hilsner byl znovu odsouzen pouze na základě nepřímých svědectví za spoluúčast na obou vraždách k trestu smrti. Rozsudek byl 11. 6. 1901 změněn císařskou milostí na doživotní trest, řada žádostí o revizi procesu však byla zamítnuta. Nedlouho před koncem první světové války (24. 3. 1918) byl Hilsner omilostněn císařem Karlem I. Žil pak ve Velkém Meziříčí, Praze a Vídni, kde také zemřel 8. 1. 1928 ve věku 51 let. Skutečný pachatel nebyl nikdy vypátrán.

Proces proti Leopoldu Hilsnerovi byl věcně zmatečný a důkazní řízení zcela neprůkazné. První zločin měl zjevně sexuálně-sadistickou motivaci, u druhého nebyla příčina smrti vůbec zjištěna, ve svědectvích byla řada faktických rozporů. Hilsner sám byl spíše bázlivé povahy a podobného násilí byl sotva schopen. Mnoha současníkům bylo stejně jako dnes zřejmé, že se jednalo především o proces politický, dalekosáhle ovlivňovaný antisemitským a nacionálním tiskem a tehdejšími česko-německými národnostními spory. Habsburská monarchie se ke konci století zmítala ve vleklé národnostní a politické krizi a nebyla již schopna se těmto tlakům bránit. T. G. Masaryk ve svém protestu nehájil jen Hilsnera, ale především rozum, věcnost a kulturu českého politického života.

Proces s Leopoldem Hilsnerem byl první aférou v české společnosti, která dosáhla tak široké publicity v tehdejších sdělovacích prostředcích - především bulvárních, antisemitských a radikálních listech, ale také v nejrůznějších pamfletech, karikaturách, na pohlednicích, v anonymních letácích, dopisech a lidových písních. Výstava Židovského muzea v Praze využívá právě těchto méně známých materiálů, aby události před sto lety ukázala z nového pohledu, v kontextu tehdejší české politické scény, antisemitské publicistiky a dobové atmosféry. Má to svůj význam i dnes, neboť česká historiografie nevěnovala dosud polenskému procesu ani tehdejší české politice dostatečnou pozornost - témata jako antisemitismus nebo nacionalismus nebyla v minulosti nikdy příliš vítána.

Po skončení výstavy ve Španělské synagoze bude expozice trvale umístěna v nově rekonstruované synagoze v Polné, která by měla být otevřena v listopadu 1999. Kulturní a vzdělávací centrum Židovského muzea připravuje na dny 24. - 26. listopadu odbornou konferenci ke 100. výročí polenského procesu, věnovanou historii a významu Hilsneriády v kontextu české politiky a antisemitismu. Další akce ke 100. výročí polenského procesu lze očekávat v roce 2000.

Na výstavě se podílí zápůjčkami nebo spoluprací Muzeum Vysočiny - pobočka Polná, Národní knihovna ČR, Knihovna Národního muzea - oddělení časopisů, Literární archiv Památníku národního písemnictví, Státní ústřední archiv v Praze, Státní oblastní archiv Praha, Státní oblastní archiv v Třeboni, Archiv Ústavu T. G. Masaryka v Praze, Knihovna Židovského muzea v Praze, Jan Prchal (Polná), Petr Vašíček (Vídeň), Marta Vomelová (Polná), Stanislav Dulík (Praha), Mgr. František Bányai (Praha).


kurátor výstavy: PhDr. Arno Pařík
spolupráce: Mgr. Michal Frankl, Mgr. Andrea Braunová
instalace: Pavel Břach

www.jewishmuseum.cz/cz/vystavy/czpolna.htm

[madohora]

[madohora]

Sto let od vypuknutí aféry Leopolda Hilsnera

Byl zločin a byl trest a mělo následovat vykoupení. Ale zločin byl zločin bez trestu a trest byl trest bez zločinu a vykoupení nenásledovalo. Anebo následovalo, ale mnoho lidí nepochopilo, v čem spočívá.

Stalo se to u města Polné, ale mohlo se to stát kdekoli jinde v echách, ve střední Evropě. Polná, o nic méně nevinná, o nic hříšnější než jiná česká města, se stala dějištěm jen zběsilou, možná náhodnou volbou pachatele.

Místo, kde se to stalo, se příliš nezměnilo, i když hluboký úvoz cesty do Věžničky byl zaplněn a dřívější vozovka dostala dobrý asfaltový povrch. V lesním příkopě a za ním na kraji lesa rostou ostružiny a borůvčí, jestřábník s drobnými žlutými květy, modrý chrastavec, kalina a jeřabiny, zvonky a žebříček. Tráva ostřice potvrzuje, že je zde vlhké místo. Vedle smrků, které převládají, jsou tu borovice, několik málo modřínů a bříz. V lese Březině sídlí ptáci, jejichž sama jména jsou lahůdkou ornitologů: králíček obecný, sýkora uhelníček a sýkora parukářka, šoupálek dlouhoprstý, brhlík lesní, žluna zelená.

Změnila se židovská obec města Polné. Není. V Polné už nikdo nemluví židovskou němčinou, řečí, kterou Leopold Hilsner mluvil někdy doma a často s jinými polenskými židy. Tu řeč si lidé v pozdním středověku přinesli s sebou z Německa nejen do Čech, nýbrž i do Polska a do Ruska, ale na východě ji vývoj značně odlišil a udělal z ní jazyk jidiš. V Čechách byla židovská němčina, řeč s příměsky výrazů z hebrejštiny a ze slovanských jazyků, stále pod vlivem obecné němčiny a lidé, kteří se asimilovali s německy mluvící buržoazií, přiblížili svou řeč ještě více k běžné německé mluvě. Ale to je komentář o jazyku už téměř vyhynulého společenství. V Polné nežije jediný žid.

O polenské židovské obci by se dala napsat jedna z nesčetných elegií, které by měly vylíčit osud židů v Čechách. První zprávy o Židech v Polné jsou z roku 1415. Na konci 16. století už byla v Polné početná židovská komunita. Ghetto bylo zřízeno na severozápadě města v roce 1675, přestěhováno do jihovýchodního předměstí v roce 1681. Synagoga byla postavena v roce 1683, několikrát byla zničena ohněm a přestavěna. Na začátku 18. století bylo v Polné 52 židovských rodin, celkem 305 lidí, v roce 1830 žilo v Polné 770 židů. Do konce 19. století klesl jejich počet pod 250. Po vraždě Anežky Hrůzové a odsouzení Leopolda Hilsnera se velká část židovského obyvatelstva vystěhovala. V roce 1920 žilo v Polné už jen 51 židů. Všichni zbývající polenští židé byli odvlečeni za druhé světové války, 38 z nich zahynulo jako oběti nacistické perzekuce. Po válce se žádný žid do Polné nevrátil. Synagoga je v troskách.

V synagoze, dokud byl v Polné rabín, se mluvilo tajemnou řečí a odehrávaly se tam podivné úkony. Anebo to nebylo nic tajemného a podivného. Někdo požádal mudrce Hilela, aby mu vysvětlil celý význam židovského náboženství, ale jen krátce, dokud vydrží stát na jedné noze. Hilel řekl: Co je tobě nepříjemné, nedělej svému bližnímu. To je celý zákon, všechno ostatní je jeho výklad. V synagoze se nemluvilo tajemnou řečí a neodehrávaly se tam podivné úkony, pouze se o tom, co se tam mluvilo a odehrávalo, málo vědělo. Protože se o tom málo vědělo, považovalo se to za tajemné a podivné a cizí a snadno se to pak považovalo za méně důležité.

Má-li tedy následovat vykoupení, musí spočívat v tom, abychom věděli.

Protože lidé považovali za méně důležité to, o čem málo věděli, mohli snadno považovat za méně důležité i lidi, kteří se jim zdáli tajemní, podivní nebo cizí. K podivným a méně důležitým patřil Leopold Hilsner. Nepracoval, toulal se a žebral; to byly další důvody, proč nebyl důležitý. Spiknutí malé skupiny lidí proti Hilsnerovi nebylo založeno na záměrné snaze zničit lidskou bytost, nýbrž na mylné a hříšné představě, že příliš nezáleží na člověku, který nic rozumného a užitečného nedělá, svým původem patří k cizím, trochu podezřelým elementům a žije na okraji české společnosti.

Ve svých nenápadných počátcích spiknutí povstalo z psychózy, z pověry, z národních a náboženských předsudků. V prvních dnech, kdy se téměř neznatelně organizovalo, si jeho účastníci zřejmě neuvědomovali všechny důsledky, netušili, že nakonec společně zničí jednoho člověka. Když si důsledky začali uvědomovat, bylo už pozdě, nedalo se jít zpět. V tom, aby šli zpět, jim bránila právě jejich původní a trvalá představa, že tolik nezáleží na člověku na okraji jejich společnosti. Více záleží na skutečných reprezentantech společnosti, na nich.

Když se jednou dali na cestu pověry, psychózy, pomluv a domněnek, došli rychle k bodu, kdy myšlenka, že by měli ustoupit, byla nepřijatelná. Tu nepřijatelnost si ovšem sami sestrojili. Nebylo možné ustoupit, když budova pololží, polopravd, nedomyšlených výpovědí a ukvapených svědectví se dala stavět s tak báječnou lehkostí a byla pro jejich oči tak nádherná. A protože jejich stále vyhraněnější spiknutí bylo ohrožováno pravdou (bude-li poznána) a logikou (bude-li uznána), museli zdokonalovat zdánlivou pravdivost a logiku svých výpovědí, aby lépe zakryli tu umělou strukturu. Protože nemohli zpět, ale přece jen se cítili ohroženi, mohli pouze jít kupředu: k ještě přesnějším výpovědím, k ještě podrobnějším scénám náhle vyloveným z paměti, k ještě pečlivěji kreslenému obrazu Hilsnerovy viny. Mudrc Hilel mluvil zbytečně. Dělali svému bližnímu to, co by jim samým bylo nepříjemné.

Spiklenci (zámečníci, povozníci, ševci, krejčí) si plně neuvědomovali, že hrají hru spiklenců na vyšší úrovni (politiků, žurnalistů, advokátů, poslanců); podobně Hilsner nevěděl, že se o něho hraje složitější hra, hraná dnes jako před několika sty, před tisíci lety. Spiklenci ani Hilsner neměli v úmyslu vstoupit na větší historické jeviště, byli spokojeni s Polnou. Oni i on patřili k české společnosti. Hilsner k ní patřil, protože patřil do Čech. Mluvil česky, měl české kamarády, šlapal chodníky českých měst a cesty českého venkova. Patřil do Čech jako ostatní čeští podomní obchodníci, tuláci a žebráci. Jestliže nepatřil se vším všudy k tomu, čemu se říká český národ, patřil se vším všudy k tomu, čemu se říká česká země. Se svou nedostatečností, se svou nedokonalostí byl jeden z nás.

Má-li následovat vykoupení, musí spočívat také v tom, abychom nevylučovali, nýbrž přijímali.

Příběh vraždy v Březině, který jsme vyprávěli, má dvě oběti, Anežku Hrůzovou a Leopolda Hilsnera. eská tragédie se na místě, kde roste žlutý jestřábník a modrý chrastavec, setkala s židovskou tragédií. Nad jedním zločinem nám historie (nepomohlo by odmítnout) otevřela dveře svého velkého skladiště požárů, pogromů a perzekucí.

Zbývá naděje, že přijde vykoupení, o které se sami postaráme tím, že budeme vědět a nebudeme vylučovat, nýbrž přijímat; naděje, bez které se nedá žít. Naděje v něco neznámého, víra v něco, co vždycky bude lákat a vždycky bude daleko. Sen o snu.

Text, kterým si připomínáme sté výročí polenské vraždy, na jejímž základě byli Židé jako celek nařčeni z praktikování rituální vraždy a Leopold Hilsner odsouzen k trestu smrti, změněnému později na doživotí, je nepatrně zkrácenou verzí poslední kapitoly knihy Jiřího Kovtuna Tajuplná vražda - Případ Leopolda Hilsnera. (Vydalo nakl. Sefer, 1994, 576 str., 115 Kč.)

www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/1999/04/sto_let_hilsner

[madohora]

[madohora]

[madohora]

[madohora]

[madohora]

SPRAWA HILSNERA

[madohora]

Polskie gazety z tamtego czasu też podawały informację o jego uniewinnieniu

[cusiew44]

To co w końcu on okazał się ofiarą?

[madohora]

I ciekawe jak by dzisiaj do tego podeszli? Mamy więcej możliwości a z drugiej strony właśnie skończyłam czytać książkę (rzecz się dzieje w Stanach) w której babka opisuje jak niewinnie przesiedziała dwadzieścia lat bo przypadkiem znalazła się na miejscu przestępstwa. A babka pasowała do "profilu mordercy"

[madohora]

Ciekawe, ciekawe

[madohora]

A patrząc na to z innej strony
Powinna trafić do spraw nie wyjaśnionych

[madohora]

Ciekawe czy ktoś się zajmie tą sprawą i postara się znaleźć wyjaśnienie

[madohora]

Nie powiem oprócz tego nic
Kolejna sprawa dla Archiwum X

[madohora]

Nie te czasy, nie miał go kto bronić i właściwie nie został zrehabilitowany

[madohora]

Ciekawe czy go kiedyś zrehabilitują

[madohora]

No i jest to kolejna sprawa z cyklu "nie rozwiązanych" Hilsner pasował do profilu to go skazali.

[madohora]

No i ciekawe