amoremio
09.07.06, 05:30
FRIEDRICH WILHELM HRABĚ REDEN (1752 – 1815)
OSUDY TVŮRCE MODERNÍHO ŽELEZÁŘSTVÍ HORNÍHO SLEZSKA A PŘÍBĚH JEHO POMNÍKU
IRENA LABOUTKOVÁ (O autorce viz na konci článku)
Není mnoho osobností, které se tak výrazně zapsaly do dějin středoevropského
hornictví, hutnictví a dějin umělecké litiny jako Friedrich Wilhelm hrabě
Reden. Ze starší u nás vydané literatury známe o něm prakticky jen útržky,
probleskující z nekrologu napsaného v r. 1824 Františkem Josefem Gerstnerem k
úmrtí Redenova přítele Rudolfa hraběte Vrbny. Novější česká literatura
zaměřená k dějinám železářství se jeho životem a dílem nikdy podrobně
nezabývala. Přitom Redenem založená slévárna umělecké litiny v Hlivici
(Gliwice, Gleiwitz) v roce 1796 s první vysokou koksovou pecí na evropském
kontinentu a jeho největší projekt ve Slezsku - Královská huť (Königshütte),
znamenaly pro české a moravské železářství významnou inspiraci. Jeho činnost
je svázána s regionem Horního Slezska, kde jako ředitel horního úřadu ve
Vratislavi (Breslau), a později jako pruský ministr hornictví a hutnictví,
zaváděl na přelomu 18. a 19. století technické novinky podle vzoru tehdy
průmyslově vyspělé Anglie. Hrabě Reden zemřel před 190 lety a tak je
příležitost při tomto výročí představit podrobněji život a dílo tohoto
výjimečného muže, který byl po dlouhá desetiletí zapomenut dokonce i v rodném
Německu.
Friedrich Wilhelm baron Reden se narodil 23. března 1752 v saském městě
Hameln, v rodovém sídle Redenhof, jenž bylo v majetku Redenů od 2. poloviny
16. století. Mládí Friedricha Wilhelma významně ovlivnil jeho strýc Claus von
Reden, vrchní horní ve službách hannoverského knížectví, který si jej vzal v
roce 1768 k sobě do Clausthalu, aby mu poskytl vzdělání a seznámil s
problematikou hornictví [1]. Studijní a pracovní program šestnáctiletého
Friedricha Wilhelma byl bohatý a vyznačoval se poměrně tvrdou disciplínou.
Studium začínalo po šesté hodině ranní a trvalo až do oběda. Odpoledne mladík
pracoval v úřadu svého strýce a večer navštěvoval tamní doly, takže málokdy
šel spát před půlnocí. I tak si našel čas, aby se věnoval své zálibě –
biliáru, ve kterém dosahoval údajně pozoruhodné zručnosti. Život a studia u
strýce trvaly dva roky a byly předstupněm ke skutečnému studiu přírodních věd
a práv na univerzitách v Göttingen a Halle, která v roce 1774 ukončil
státními zkouškami. Jak bylo tehdy obvyklé, následovaly studijní cesty po
Evropě, při kterých navštívil Belgii, Francii, Holandsko a také Anglii. Cesta
do Anglie ovlivnila celý jeho další život, neboť se zde seznámil s
technickými a technologickými novinkami - použitím kamenného uhlí v hutnictví
a parním strojem. Reden byl moderními hutními závody a doly v Anglii nadšen a
zatoužil závody tohoto typu co nejdříve uvést do života také v ostatní
Evropě, která byla v tomto směru za Anglií pozadu. V Anglii se shodou
okolností stýkal s rodinou generála Friedricha Adolpha Riedesela a jistě
netušil, že generálova tříletá dcerka Friederika, se kterou si hrál a choval
na svém klíně, se za 26 let stane jeho manželkou.
Ve stejné době dalšího Redenova strýce Friedricha Antona von Heinitze čekalo
závažné rozhodnutí, neboť jej pruský král Friedrich II. Veliký (1712 – 1786)
lákal jako hornického a hutnického odborníka do pruských státních služeb.
Heinitz měl za sebou dvě špatné zkušenosti, kdy po neshodách odešel nejprve
ze služeb braunschweigského vévody a posléze i ze služeb saského dvora. V
roce 1776 ale neodolal nabídce funkce pruského státního ministra hornictví a
hutnictví a místo u pruského dvora přijal. Henitzův krok měl dopad i na další
osud jeho synovce Friedricha Wilhelma von Redena. O rok později, v roce 1777,
jej totiž Heinitz povolal k sobě do Berlína jako svého spolupracovníka a
zajistil mu kariéru horního rady. Nejprve poslal tehdy pětadvacetiletého
Redena ještě na rok studovat hornickou akademii ve Freibergu, jejíž založení
sám v letech 1765-66 inicioval. Poté byl Reden konečně jmenován vrchním
horním radou a před ním a Heinitzem vyvstaly velké úkoly.
Prusko v tzv. slezských válkách bojovalo s Rakouskem o získání Slezska. To se
mírem u Hubertusburgu v roce 1763 stalo definitivně pruským územím a Prusko
bylo uznáno evropskou velmocí. Osvícený pruský král Friedrich II. Veliký si
význam nově získaného teritoria známého svým nerostným bohatstvím velmi dobře
uvědomoval. Vítal a podporoval všechny plány k rozvoji tehdy zaostalého
slezského hornictví a hutnictví, neboť Prusko dosud muselo železo dovážet ze
Švédska a výstavba nových hutí ve Slezsku slibovala v tomto směru úplnou
soběstačnost. Proto již v roce 1753 nechal zřídit v lesnaté oblasti u řeky
Mała Panew železářskou huť nazvanou podle této řeky (Malapane), produkující
hlavně vojenský materiál, kterého bylo v době neukončených prusko-rakouských
válek stále zapotřebí. Pro další rozvoj a podporu hospodářství potřeboval
pruský král ale odborníky Heinitzova a Redenova typu. Oba muži tedy v roce
1779 vykonali inspekční cestu do Slezska, aby ve zdejších dolech a hutních
provozech prověřili současný stav, možnosti modernizace a zlepšení organizace
práce horních úřadů. Jejich zpráva se stala podkladem k vypracování plánu
přestavby celého slezského hornictví a hutnictví, včetně technologických a
dalších změn. Heinitz s Redenem předložili tyto projekty králi a ten je
podpořil. Reden se stal téhož roku ředitelem celého horního úřadu ve
Vratislavi, získal hlavní dohled nad všemi slezskými doly a hutěmi a vyvinul
po svém nástupu do tohoto úřadu úžasnou aktivitu. Provedl organizační změny v
jemu podřízených složkách, při dalších inspekčních cestách zjistil, že všude
chybí školená pracovní síla. Jako první ze svých konkrétních projektů
předložil králi plán investic na oživení stříbrného dolu v Tarnowitz
(Tarnowskie Góry). Král po určitých připomínkách nakonec Redenův plán,
týkající se především zakoupení parního stroje k čerpání důlních vod,
schválil. Atmosférický parní stroj byl objednán v roce 1786 v Anglii u
Samuela Homfreye a v roce 1788 byl stroj v Tarnowitz již v činnosti. Je
považován za nejstarší parní stroj pracující v Prusku. Stroj se stal senzací
a toužilo jej jako technický zázrak shlédnout mnoho osobností. Zdaleka se
přijel podívat dokonce i Johann Wolfgang Goethe a pobýval u Redena jako host.
Redenův příchod do Slezska zahájil čtvrt století trvající dobu rozkvětu a
nebývalého rozvoje zdejších průmyslových oblastí tak, že Horní Slezsko bylo
zakrátko nazýváno „druhou nebo také pruskou Anglií“. V roce 1785 získal Reden
panství Bukowiec (Buchwald) na dnešní polské straně Krkonoš. Původní zámek
zde nechal přestavět v duchu berlínského klasicismu a založil zde první
anglický park ve Slezsku. V roce 1786 byl baron Reden u příležitosti
korunovace nového pruského krále Friedricha Wilhelma II. (vládl 1786 -1797)
povýšen za svoje dosavadní zásluhy o rozvoj slezského hornictví a hutnictví
do hraběcího stavu. Svoji vizi Horního Slezska stručně vyjádřil ve svém
dopise novému králi ze dne 29. července 1787, kdy napsal: “Nacházím
nepopsatelné potěšení v představě možná ještě velmi vzdálené budoucnosti a
těší mě předem doba, kdy se oživený průmysl, rychlejší koloběh a kultura
tohoto neváženého kouta (Horního Slezska) povýší na perlu pruské koruny a
jeho obyvatelé budou přetvořeni z chudých a utlačovaných otroků ve vzdělané a
šťastné lidi“ [2].
Do konce 90. let 18. století, tedy asi 10 let své činnosti ve Slezsku se
Reden snažil nejen o rozvoj stávajících podniků. Zakládal nové doly a hutě,
dbal o budování transportních cest, které zde původně zcela chyběly, věnoval
se sociálním otázkám. Pro horníky a hutníky budoval sídliště, staral se o
jejich dobré profesní školení a vzdělání pro jejich rodiny, prosazoval
využívání kamenného uhlí k vytápění domácností. Do konce 90. let 18. s
